Triky související se snímací obrazovou frekvencí

Obrazové frekvence při snímání mají vliv na jemnost detailů; pohybu a tím i na počet fázovaných obrázků. Pokud je při projekci nastavena tatáž frekvence jako při snímání, nebude promítaný děj vykazovat v rychlosti pohybu žádnou odchylku od skutečnosti. To vedlo k jakési normalizaci snímacích a projekčních obrazových frekvencí, aby bylo zajištěno, že kdekoli bude děj promítán, nedojde k časovému a pohybovému zkreslení oproti záměru autora. V dnešní době se považují za normalizované frekvence 16 s–1 a 18 s–1 pro 16 mm film a 24 s–1, resp. 25 s–1, pro 35 mm film. Pro jiné formáty (např. 70mm film, IMAX, Vistavision apod.) jsou obrazové frekvence jiné.

Obrazové frekvence 16 a 18 s-1 už vyhovují podmínkám plynulého pohybu. Frekvenci 24 s-1 si vyžádalo zavedení zvukového filmu s optickým záznamem a frekvenci 25 s-1 pak přepisování do elektronické podoby, například pro televizní vysílání.

Rychlost pohybů odehrávajících se v našem prostředí můžeme libovolně (v závislosti na technických vlastnostech kamery) zrychlit, resp. zpomalit, zmenšením, resp. zvětšením, obrazové frekvence snímání.

Možnosti, které skýtají odchylky od normalizované obrazové frekvence snímání, se dají uplatnit u hraného, vědeckého i animovaného filmu. Přesto však promítáme vždy normalizovanou rychlostí.

Změnu frekvence vyjadřujeme faktorem zrychlení , což je poměr obrazové frekvence při promítání np a obrazové frekvence snímaní ns; v´=np/ns. Je-li v´> 1, jde o snímání s nižší frekvencí, je-li však v´<1, jde o snímání s vyšší frekvencí.

Snímání nižší frekvencí - zrychlení děje

Snížení snímací frekvence se dosahuje zpomalením rychlosti závěrky. To má však svoji dolní mez danou technickými možnostmi kamery. Pro další snížení frekvence se používá technika pookénkového snímání (viz dále).

Natáčíme-li frekvencí 6 s-1 a promítáme 24 s-1 pak v´=24/6 = 4; pohyb, který v reálu trval 4 sekundy, bude při projekci trvat 1 sekundu, pohyb na plátně bude 4x zrychlen.

Snímání nižší frekvencí má v praxi tyto vlastnosti:

  • Pomalé pohyby lze zrychlit způsobem odpovídajícím vytčenému cíli.
  • Trvání pohybu se úměrně zkrátí.
  • V důsledku nižší frekvence se prodlužuje doba expozice připadající na jedno filmové políčko, proto je třeba patřičně upravit expozici.
  • Při snímání obecně známých pohybů se pohybová rychlost odchyluje od obvyklé rychlosti, což umožňuje dosahovat humorných účinků (efekt starých filmů, které se natáčely frekvencí kolem 16 obrázků za sekundu).

Snímání vyšší frekvencí - zpomalení děje

Při prodlužování času kamera snímá nepřetržitě, doba snímání se rovná době konání děje. Prodloužení času dosáhneme tím, že nasnímáme větší počet fází děje než standardně. Poměr mezi počtem nasnímaných a promítnutých políček zdánlivě zpomalí rychlost pohybu, resp. prodlouží čas.

Jestliže snímací frekvence je 100 s-1 a promítací frekvence 25 s-1, tak v´= 25/100 = 1/4. Pohyb, který v reálu trval 4 sekundy, bude při projekci trvat 16 sekund, pohyb na plátně bude 4x zpomalen.

Snímky prodlužující čas můžeme použít pro sportovní a pohybové studie. Zpomalení děje může vést také k vyjádření určitých emotivních nálad. Obecně zpomalení děje vyvolává dojem zhmotnění nebo mohutnosti, neboť co je těžké, se pohybuje pomaleji a těžkopádněji. Technika zpomalení děje se často používá ve spojení s dalšími trikovými postupy (pyrotechnickými efekty, kaskadérskými akcemi, záběry s modely apod.).

Snímání se změnou obrazové frekvence

Snímání se změnou obrazové frekvence má význam pouze v případě, kdy v jednom záběru přecházíme z modelu do reálné scény. Změnou frekvence kamery na vyšší či nižší nastane zpomalení či zrychlení pohybu. Samozřejmě je nutné dodržet správnou expozici během natáčení úpravou clonového čísla.

Dobrého efektu se dosáhne při změně frekvence během pohybu všeobecně známého; například když při snímání běhu koně plynule zvýšíme snímací frekvenci (zpomalíme děj), dosáhneme velice emotivního účinku, který je závislý na poměru obou rychlostí.

Snímání po okénku - časozběrné snímání

Snímání po okénku je základní podmínkou pro tvorbu animovaných filmů a pro velké zrychlení pohybu. Je použitelné pro zviditelnění i těch pohybů, jejichž rychlost je nižší než spodní hranice vnímavosti 0,07 mms-1. (Tato rychlost vychází z Aubertovy podmínky: lidské oko je při pozorovací vzdálenosti 25 cm schopno vnímat v pohybu pouze ty pohybové fáze, které se posunou za sekundu minimálně o 0,145 až 0,290 milimetru.)

Snímání po okénku je v podstatě návrat k fotografii jen s tím rozdílem, že zde pořizujeme celou řadu fotografických snímků. Pro pořízení časosběrného nebo animačního snímku je třeba znát dobu, po kterou trvá skutečný pohyb a po jakou dobu si přejeme vidět pohyb na plátně (faktor zrychlení v´).

Pro otevření květu je zapotřebí doby t1 = 100 min (6000s), při promítání chceme proces sledovat 1 minutu (t2 = 60s). Při promítací frekvenci np = 25 s-1 budeme potřebovat np.t2 = 25.60 = 1500 snímků. Jednotlivá filmová políčka pak snímáme v časových intervalecht t3 = t1/np.t2 = 6000/25.60 = 4 s.

Animační snímání

Animační snímání je vlastně snímání pookénkové, kdy animátor mezi každými dvěma fázemi učiní změnu na scéně (podle animačních zákonů), která se při projekci projeví jako pohyb. Každý druh animace má svá specifika.

Tvorba animovaného filmu jakoukoli technikou je náročná práce, vyžadující veliké množství zručnosti, zkušenosti, trpělivosti a soustředění. Zatímco u hraného filmu počítáme natočené minuty za den, u animovaného filmu se počítají vteřiny.

Kreslený film

Kreslený film je založen na principu postupného snímání jednotlivých nakreslených fází pohybu a je v něm možné uskutečnit téměř vše: to co lze nakreslit, lze i pomocí filmu rozhýbat. Kreslený film, ale také i ploškový, nebo poloplastický (viz dále) se zpravidla snímá na trikovém snímacím stole. Osvětlení musí být takové, aby se lesky od skleněných součástí stolu neodrážely do kamery. Pod kameru se postupně vkládají jednotlivé nakreslené fáze, a to buď na jednom listu, nebo na více průhledných fóliích.

Ploškový film

Jakýmsi přechodem mezi kresleným a loutkovým filmem je film ploškový. Jedná se o animaci loutek vystříhaných z papíru vcelku nebo jako trup, hlava a končetiny zvlášť, podle toho jaké pohyby budou prováděny. Snímání se provádí stejně jako u kresleného filmu na trikovém stole. Zde je možné využít více plánů pro jednotlivé vrstvy obrazu, což umožňuje vytvoření hloubky prostoru a také překrývání jednotlivých vrstev.

Poloplastický film

Ještě blíže loutkovému filmu je film poloplastický. Jde o snímání plastických předmětů z plochy. Jeho snímání je totožné se snímáním ploškového filmu, jen svícení je jiné: v tomto případě osvětlujeme prostorové předměty, které vrhají stíny. Poloplastický film můžeme snímat jen z jedné roviny (jednoho plánu) nebo z více rovin (multiplánu) tehdy, když chceme mít možnost překrývat jednotlivé vrstvy nebo když chceme podpořit prostorovost. V tomto případě je každá z rovin (kromě pozadí) tvořena skleněnou tabulí, na které probíhá samostatná animace.

Loutkový film

Loutkový film je založen na principu snímání jednotlivých fází pohybu loutek. Loutky jsou vyrobeny speciálně tak, aby se s nimi mohlo pohybovat, ale zároveň aby držely v nastavené poloze. Kostry loutek se dělí na dva základní druhy: drátěné a kloubové. Těla loutek jsou vyráběny ze dřeva, papíru, plastelíny, moduritu, ale i z jiných netradičních materiálů, např. ze skla.

Snímání loutkového animovaného filmu se v mnohém příliš neliší od natáčení hraných filmů. Scéna, loutky i rekvizity jsou prostorové, svícení i pohyb kamery může být podobný jako při filmu hraném. Je ale třeba brát v úvahu potřeby animátorů: přístup ke scéně, nutnost fixace všeho, co se nesmí hýbat, speciálních zařízení pro fázování pohybu kamer i jednotlivých prvků scény.

Tím, že snímáme každé políčko zvlášť, si přímo na scéně můžeme dovolit to, co v běžném filmu lze docílit jen velice složitě nebo vůbec ne, např. vznášející se předměty. I takové triky, jako je zatmívání, roztmívání a prolínání, jsou při animačním snímání pořizovány jednoduše a s velkou přesností.

Snímání titulků

Pro snímání titulků je velice vhodné použít trikový stůl, který umožňuje libovolný pohyb jak kamery, tak předlohy. Nejjednodušším typem je statický černobílý titulek, který se nasnímá na kontrastní negativ. Další varianta, vyskytující se většinou na konci filmu, jsou titulky plynule se pohybující směrem zespodu plátna nahoru. Další možností je každý statický titulek nejprve rozetmít a pak zatmít (viz dále) nebo navzájem prolnout.

Titulky, které se samy píší nebo sestavují, se snadno pořídí tak, že kamera snímá po okénku při zpětném chodu: titulek při každé fázi kousek umažeme nebo rozebereme.

Způsobů, jak vytvořit titulky, je nepřeberné množství - záleží jen na technických podmínkách, na dramaturgickém záměru a fantazii autora. Ke konečné úpravě titulků je jednou z variant použití trikového kopírovacího stroj a využití jeho možností (viz dále).

Zpětné natáčení

Při zpětném natáčení je film v kameře posunován opačným směrem. Tento postup se používá obecně ve dvou případech: jednak chceme-li natočit nějaký neskutečný efekt, např. vystupování suchého vodníka z vody nebo kouř, který se vrací do komína, jednak je-li jednodušší, levnější či bezpečnější natočit záběr pomocí zpětného chodu kamery.

Příklady užití tohoto triku jsou mnohé: stovky sirek se sestaví do modelu hradu, záběr z posledního vagónu vlaku bude vypadat, jako kdyby kamera byla přimontovaná na lokomotivě, auto zastaví přesně na hranici propasti. Ale například i nájezd z velkého celku sportovního stadionu na detail jednoho konkrétního diváka je jednodušší natočit zpětným chodem z detailu na celek.

Při pořizování takovýchto záběrů musíme dát pozor, aby tento trik nebyl prozrazen například výfukovými plyny, které se vracejí do výfuku, lidmi pohybujícími se pozpátku a podobně.

Stop trik - přerušené natáčení

Tento trik vynalezl a hojně užíval George Méliés jako kouzelnické číslo, kdy nechával zmizet a zase objevovat svoji partnerku. Jedná se o dočasné zastavení kamery během natáčení, při kterém dojde ke změně obsahu záběru a opětovném pokračování ve snímání. To má za následek zmizení či zjevení osob nebo předmětů na scéně.

Na scéně se odehrává hra a bez střihu se najednou zjeví další osoba. Tuto akci budeme natáčet tak, že necháme hrát herce a v určitém bodě přestaneme natáčet a herci se zastaví. (Obvykle se herci v této fázi něčeho drží, opírají se, sedí, nebo leží.) Poté co je scéna doplněna dalším hercem, může herecká akce po spuštění kamery pokračovat. Stejně tak se dá stop trik užít pro zmizení osob.

Stejně jako osoby se mohou v záběru objevovat, nebo ztrácet předměty, části dekorace, kostýmů i celého pozadí.

Pokud je místo pouhého zastavení provedeno prolínání (viz dále), nezjeví se/nezmizí předmět nebo osoba najednou, ale postupně podle doby trvání prolínání. Tento trik je velice oblíbený v duchařských filmech ještě ve spojení s trikem dvojexpozice (viz dále).

Při zastavení kamery je nutné zamezit jakémukoli pohybu kamery, a to i ve změně ohniska objektivu, používáme-li transfokátor. Taktéž je nutné zabránit jakékoli změně na scéně, která není účelem triku. Sebe-menší nepřesnost může ve výsledku působit velice rušivě.